Zažíhači ohňů

Jdou šerem hlasy klekání

rozžehnout ohně na stráni

a zhrublé ruce tuláků, dřevařů a vojáků

jdou nad žár tavit mozoly

a spalovat ušmudlané dopisy

když nervy povolí.

Psát jiné zas suchým listem bodláku

a sušit ponožky

ten zvlhlý zbytek posledního přepychu

a s prázdnou lahví z níž naposledy přihli si

dát se do smíchu.

Kdo přisoudil jim ten zvláštní cejch

zažíhači ohňů

kdo poznačil je tímto darem

kdo vlhkem nocí postaral se o nocleh

zažíhači ohňů a jejich znamení

to zamyká dveře domů

v nich žijí panny

co nebyly pro ně prý zrozeny

to zamyká zvěř

prý, aby se neztrácela

když volá klekání věřící do kostela

když píší zvoníci své verše provazy

svou poezii kostelů a romantických věží

je tolik vznešená, až někdy zamrazí.

Zvoníci, básníci

pohleďte dolů

vím, jsou z toho závratě

a proto jde to ztěží

tam až k těm ohňům

na ty desítky mozolnatých dlaní

jste přece básníky ve věžích tu spolu

tak zkuste přečíst co napsáno je na nich.

Ach ano, schází těm slovům rým

to trochu přerušil štiplavý ostrý dým

to někdy pršívá do smutného ohniště

to řežavé uhlíky mění se v řečiště

vy jste kryti věží

proto vám zvon vydá tón.

A ti tam dole co leží u ohňů

jsou žhaví a promoklí stejně jako on.

Jsou v symbióze s plameny,

se svým znamením sebe klejí

když kraj duní klekáním

na to jsou příliš znaveni

čpí z nich pot, a čpí z nich rum

a pero do ruky jim vtiskl ostrý dým.

Erika Konšelová – Jenka

1. místo v kategorii Poezie začátečníků