Vyznání, slyšte, porotkyni, s okem vlahým lesní víly

Ten pohled vlahý lesu ticha, skrývá oko hnidopicha

co vlevo kouká, ba i vprávo, mnohdy více, než je zdrávo

a hledá, co by vratké bylo.

Kde vystavět vlastní zdivo,

čím podepřít tezi svojí, že ty verše špatně stojí,

v řádcích, statích, v básni celé, výtky střílí jako Pelé

už mě tím někdy pěkně ... vytáčí.

Však nebudu psát básně jinačí,

jen proto, aby oko vlahé, bylo méně nesmlouvavé,

aby lépe hodnotilo, z potu vydřené mé dílo,

na to klidně hodím boba.

Nezůstává ve mně zloba,

čmárat budu dál si po svém, jak poprvé, tak i po sté,

pak prohlédnu si hodnocení, ať kladné je, nebo není,

a naliju si při tom sklenku.

Co uvnitř hřeje, ba i venku,

v tom náhle v ruku vezmu tužku, směrem jasným nahnu mušku,

do roviny srovnám hledí, zamířím, kde v koutku sedí,

a pálím slovo za slovem.

Můj cíl – porotkyně eM.

Petr Soldát – Harmonika

Kategorie Poezie nad 23 let