Trampský znamení

Usedám ke stolu v nádražní hospodě,

vytáhnu papír, ořežu tužku

a skládám vyznání mý rodný osadě,

snad se mi zdaří alespoň trošku:

V hlubokým lese na severu u psíkovcových skal

kdysi dávno vyrostlo bílý stavení,

tam prožila jsem dětství, mládí, pár nejkrásnějších jar

a do vínku dostala trampský znamení.

Ve stínu statných borovic domek časem oprýskal,

rozpadly se stařičký schody kamenný,

dál zůstal otcem přátelství, kamarády k sobě zval

a vandrák mu vtisknul trampský znamení.

Kdo hledal cestu poprvý, možná se i trochu bál,

vedou sem jen blátivý úzký pěšiny,

při kytaře v záři ohně za chvilenku pookřál

a poznal, že žít nejsou jenom modřiny.

Kdo našel stezku podruhý veselou si píseň pěl,

těšil se na tuláky duší spřízněný,

ze srdce splín, z očí smutek dočista mu vymizel

a jízdenky na příště už má koupený.

Kdo vrací se zpět po letech, cítí se jak světa pán,

když usíná na louce mechem pokrytý,

je nadosmrti k přírodě věčným poutem přikován,

má znamení trampský na čele vyrytý.

Epilog:

Odcházím od stolu v nádražní hospodě,

zahodím papír, uložím tužku,

zdá se, že poeta ze mě víc nebude,

nečtěte prosím tuhletu snůšku!

Věra Bardarovová

kategorie Poezie nad 23 let