Té noci svítily hvězdy

„Táhni, povídám!“

    Vzteklý bolestí a hanbou jsem plivl do trávy.

    „Táhni, ať už tě nevidím.“

    Noha mne ukrutně bolela. Stáhl jsem si jí obvazem, který byl nyní od trávy. Vypadalo to na zlomeninu. Šli jsme ten den po turistické stezce a mne napadlo zkrátit si cestu výstupem na skálu. A muselo se to stát. Zrovna mně. Sletěl jsem a v noze mi ruplo. Nemohl jsem se na ni postavit. Vztekal jsem se, on se na mne vždycky podíval, neříkal nic. Jen mi šel pro vodu, slyšel jsem jak jeho boty haraší v kamení. Vztekat se mohl on.

    Vrátil se s vodou, sedl si na skalní výčnělek a mlčenlivě se díval, jak si obvazuju ránu.

    Kdyby alespoň nadával, hádal se, ale on nic.

    „Tak sakra, jdi už pro někoho.“

    Zase nic neřekl, jen se zvedl a šel někam dolů. Zase jsem slyšel jak haraší kamení. Dlouho se nevracel. Napadla mne ošklivá myšlenka – co když se urazil a odjel, nechal mne tady, za chvíli bude noc. A v horách je zatraceně chladno.

Vrátil se po dlouhé době, na zpoceném čele mu stály krůpěje potu. Přinesl velkou otep dřeva. Bez jediného slova vyňal svůj nůž opatřený pilkou a jal se řezat suché větve na malé díly. Pracoval usilovně, těžce oddychuje. Když byl hotov, již se stmívalo. Hodil na zem svou pokrývku. Byla již noc, na nebi zářily první hvězdy. Když jsem konečně ležel zabalen v pokrývkách u malého ohně, přiložil poleno a řekl mi: „Brzy přivedu pomoc.“

    Než odešel, slil uvařený čaj do mé termosky.

    Slyšel jsem, jak se vzdaluje dolů po svahu. Jeho boty harašily v kamení. Zvuk kroků se vzdaloval, až utichl docela. Oheň dával příjemné teplo, bolest v noze se tišila. Ležel jsem a díval se nad mou hlavu. Nebyl jsem opuštěn, tam někde dole jde nocí můj kamarád. Než odešel, přiložil na oheň.

    Té noci svítily hvězdy.

Miloslav Straka – Kid

2. místo v kategorii Próza pokročilých