Tajemný hlas

Stojí starý tulák na rozcestí a přemýšlí. „Do leva nebo doprava“. Po chvilce se ozve hlas, který ho provádí už druhým dnem a který mu vždy poradil cestu na kterou se dát. Přišel znenadání, nikdy ho neslyšel a najednou měl pocit že ho musí následovat. Trochu se bál, ale zvědavost mu dodala odvahy kam, že ho do vede. A tak starej Pilous sbalil uzdu a vyrazil. "Rovně.“ „Co že rovně, ale tam žádná cesta nevede“. „Rovně“, ozval se ten tajemný hlas znovu. „No když rovně tak rovně“ dodal si odvahy Pilous a vyrazil. Po pár metrech zjistil, že snazší je se prodírat amazonským pralesem a ne touhle směsicí mlází, křoví a ostružin. Na malé mýtince usoudil, že prát se s džunglí nemá smysl a i to že už mladíkem není a sil je nedostatek, postahoval a svazoval vše co plandalo tak aby se nic nezachytávalo o tu divočinu kterou se prodírá. Po hodinách úporného snažení, kdy se pot mísil s krví a vytvářel tak na obličeji četné načervenalé potůčky si unavený Pilous se slovi „už nemůžu“ sedne na pařez a čeká, až se „ten“ hlas opět ozve. Trochu popíjí z feliny a pořád čeká. Trochu se nají a pořád čeká. Nic. dlouhé hodiny nic. „Tak kudy“ zařve, ale opět jen ticho mu odpovídá. „Že jsem nezůstal doma sedět na zadku, takhle se lopotit na starý kolena. To by snad napadlo jen vola, se za ničím trmácet a proč ten vůl jsem zrovna já? V tom lehký vánek donesl známou vůni. Pilous zhluboka nasál tu vůni a s mohutným výdechem řekl „Oheň“. „Někdo tady dělá oheň“. Všechny smysly a všechny svaly začali pracovat na plný pecky. Začal lítat po lese a hledat odkud to ten vítr přinesl. proklestil si cestu snad do nejzarostlejšího koutu lesa, prodral si tím nejhustším křovím a najednou viděl to co v koutku duše vidět chtěl na počátku toho putování. Před ním se otevřelo dlouhé předlouhé údolí, ba na konec vidět nebylo. Na dní tekla řeka, kterou lemovaly skalky, skály, zátoky no nádhera, nad kterou Pilous úplně oněměl. Slunce zrovna zapadalo a jeho barva dodala údolí tu pověstnou třešničku na dortu. Ve stmívajícím údolí postřehl oběvující světla po obou stranách no spíše zapalovali ohně jede , druhý , třetí, pátý , desátý........

„No tohle snad není ani možný. Těch je. Stovky, tisíce. Tolik trampů po hromadě jsem ještě neviděl.“ Bum přerušila šiška jeho hovor až mu shodila širák z hlavy. A hned se ozvalo. „No to je dost, že jsi taky dorazil seňore“ slyšel Pilous za zády a přitom se mu rozbušilo srdce, že ani polknout nemohl. „Už jsme ani nedoufali že dorazíš,Taky se bojíš otočit seňore“ To je přeci.... Pedro. Je to Pedro. Nikdo jiný neříkal seňore. Ale ten je....... přeci už dávno... to přeci není možný.

Pilous se shýbl pro širák a při tom dodal „Tebe Pedro jsem se nikdy nebál a bát nikdy nebudu“ a otočil se.

Byl tam nezdálo se mu to a nebyl sám. Pedro se sombrerem a kytarou v klíně, Čára , Jaroušek, Majda, Bivoj, Pomněnka a Sůva. Sedm špalků obsazených a jedno křeslo volný.“ Vítej šerife opět mezi námi a přisedni“ řekl klidně Bivoj a Pedro se jako vždy zubil od ucha k uchu. Pilous pomalu obcházel kolem ohně a přitom cítil to teplo, jako vždy. V hlavě měl tisíc otázek, ale na žádnou z nich neznal odpověď. Zůstal jediný, poslední. Všechny viděl odcházet na poslední štreku, ze kterého není návratu a teď jsou tu. Zase spolu jako za dávných časů. Posadil se do křesla a ohromě si ulevil. „Tady mi bude taky dobře.

Miroslav Tomek – Hopity

kategorie Próza