Sluneční palouk

Kráčela jsem parním letním dnem vstříc sluncem vyprahlé luční stezce a poslouchala, jak krásně při tom šlapání znějí mé kroky. Dnešek byl jeden z těch dnů, kdy jsem se rozhodla jít a nehledět na to kam, zkrátka jenom jít. Už jsem našlapala asi šest kilometrů a dostala jsem se sem – na louku obklopenou lesy, skrze kterou vede prašná, roztomilá stezička. Chtěla jsem si užít léta, než mi podzim se zimou schovají mé milované sluneční paprsky pod duchnu dešťových a sněhových mračen.

Byla jsem už trošku znavená cestou. Loukou protékal potůček, vonělo zde seno a les. Bylo slyšet ptáky, hmyz. Zhluboka jsem se nadechla, uvolnila a spadla do kupky sena.

„Konečně klid“, vydechla jsem. Byl pátek, mám za sebou další náročný týden ve škole, nyní si již však mohu vybrat část ze svého zaslouženého odpočinku. Letní den jako vystřižený z katalogu na letní dovolenou. Spokojeně jsem sledovala skrze své sluneční brýle slunce, které se stále více sklánělo za nedaleký kopec. U toho jsem si hrála se stébly sena.

Bydlíme tu jen krátce a tak to tu moc neznám. Například na této louce jsem podruhé, ale do toho lesa za mnou jsem nikdy nevkročila. A právě tato myšlenka ve mně probudila touhu. Touhu vstát a jít, zjistit, co se v tom temném lese za mnou ukrývá. Ohlédla jsem se za kupku sena. Viděla jsem jen zelené stromy a příjemný stín lesa. Doprovázena paprsky slunce jsem se do něj vydala.

Vkročila jsem do lesa. Bylo zde příjemně chladno. A ticho. Skoro až okouzlující mystické ticho. Nanejvýš zde byl slyšet zpěv ptáků. Paprsky prosvítaly mezi větvovím a kreslily zlatavé obrazce na lesní půdu, která byla měkká tím, jak byla podestlána mechem. Bylo zde nádherně. Takový malý kousek ráje na zemi.

Pomalu jsem šlapala po té měkké mechové duchně pod mýma nohama do středu lesa. Čím jsem byla od okraje dál, tím temněji zde bylo. Les houstl. Nic mě ale neodradilo, jako by nějaká vnitřní síla instinktivně vedla mé kroky. Ticho teď bylo přerušované praskáním suchých větví, které mi ležely pod nohami. A několik metrů přede mnou, mezi větvemi stromů, které již začínaly pomalu řídnout, jsem viděla opět záblesky světla. Byl již podvečer a slunce se ukládalo k spánku, jeho paprsky tedy měly hřejivou měděnou barvu.

Prodrala jsem se posledním hustým shlukem suchých větví a stanula jsem na jednom opravdu kouzelném místě. Palouček uprostřed lesa. Měl kruhový tvar, byla zde zelená, pozdně jarní tráva. Usedla jsem do ní. Voněl zde letní vzduch. Uprostřed byl malý dřevěný domek. Jakmile jsem jej spatřila, svraštila jsem obočí. Začalo mi to tu být povědomé. Vstala jsem a vydala jsem se k němu. U domku byl malý krmelec. Koukla jsem zpátky na domek. Nedalo mi to a došla až k jeho dveřím, stiskla klika a otevřela jej. V tento moment se na mě vyvalila toliko známá vůně a matné vzpomínky se mi začaly objevovat na mysli.

Jako malá jsem sem chodila s mojí babičkou, když ještě žila. Ano, pamatuji si na to. V zimě jsme sem chodily dávat mrkvičku a jablíčka pro zvířátka. Dělala jsem to hrozně ráda. Domeček měl malé okénko, pod kterým jsem se schovávala a přes záclonu v něm se snažila pozorovat zvěř, která zde v zimě sháněla potravu. Milovala jsem to.

Moje dnešní cestování nabralo velmi zvláštní obrátky. Nechápu, jak jsem něco takového mohla úplně ze své mysli vypustit. Byl to pořádný kus mého dětství. Slzy nostalgie mi stouply do očí. Vyšla jsem ven z domku a ještě na moment si lehla do měkké lesní trávy.

Možná jsem dneska nenachodila tolik, co běžný vzorný cestovatel, ale aspoň jsem naplnila hřejivým pocitem z krás přírody srdce romantičky.

Denisa Lukáčová

kategorie Próza do 23 let