Pohádka o paraplíčku

   Byl jednou jeden den a ten se jmenoval Paraplíčko. Sloužil v ty nejteplejší a nejslunečnější dny a lidé ho proto měli rádi.

   Jednou, když už všichni mysleli, že celé léto proprší, zavolal si ho nebeský dispečer, co má sedm rukou a hlídá všechny telefony.

   Posadil si Paraplíčka do bílého obláčku a povídá:

   „Jistě víš, proč jsem si tě zavolal.“

   „Nevím“, zapíral Paraplíčko.

   „I víš, zítra a pozítří budeš mít službu. Chci, aby si ti mladí užili prázdnin. Sloužíš dole u řeky, jak stanuje hejno šupáků.“

   V tom zazvonilo šest telefonů, dispečer je zvedl a drbal se zbylou rukou za uchem. Paraplíčko vidí chmury na čele, seskočí s beránka, zavře za sebou těžkej černej mrak a šupky dupky do postýlky, na všechno se řádně vyspat.

   Brzy ráno vyskočí z postele a slyší, jak se pod ním něco mele. Koukne dolů a co nevidí, klepou se mu kolena.

   Říká si: „Musím se ještě trochu prospat, abych byl klidnej.“

   Pro jistotu zavolal kamaráda Černého mráčka. Káže mu: „Černej mráčku, musím se na chvíli natáhnout. Ty ale za hodinku připluj a vzbuď mne.“ To dořekl a usnul.

   Jenže nenacucanej mráček, to snad ani není mráček. Jak měl žízeň, přišel domů a pil a pil. A usnul také.

   A tak se stalo, co se stát nemělo. Paraplíčko zaspal a ráno sluníčko, nevěda co má dělat, vylezlo si na oblohu. Inu, hnedle bylo na zemi teplo. A lidé nevěří svým očím. Hejno šupáků od řeky když to vidělo, rychle vstalo a že si vyjde na výlet k nedalekému baráčku na kuří noze.

   Pod nebeskou duchnou zatím Paraplíčko spokojeně vyspává, když v tom, co čert nechtěl, vejde k němu sám dispečer. I to víte, náramně se rozhněval.

   „To ti jen tak neprojde“, cedil mezi zuby. V mžiku byl u telefonů a už volal:

Prudký dešti

naber vědra

Ohni lidem

jejich bedra.

Mocný větře

vystřel šípy

Pokoř k zemi

statné lípy

Jasný blesku

biči nebe

šlehej štípej

nedej sebe.

   Sotva to dořekl, spustila se k zemi hotová spoušť. Co nevzala voda, to odnesl vítr. A co neodnesl vítr, zničila bouře. Hejno šupáků promoklo a nastydlo a ještě dlouho potom neslo se od řeky kýchání a smrkání.

   Když se Paraplíčko probudil, bylo už zase pěkně a teplo. Povídá:

   „Tak ani nevím, jestli se mi to zdálo, nebo to byla pravda.“

   A ani já to nevím. Hejno šupáků brzy od řeky odešlo a na Paraplíčka se už také nikdo nepamatuje. Jisté je jen to, že od těch dob již žádný šupák počasí nevěří.

Jiří Horák

2. místo v kategorii Próza začátečníků