Podivuhodný krátký život

Muž se dlouho a bolestivě probouzel.

Bylo jen málo dnů v jeho životě, kdy probouzení nebolelo.

- Jsme jenom děti tmy a spánku. Procitáme do nového dne bezmocní a blbí, napsal si kdysi do svého deníku.

Muž měl psa. Získal ho za zvláštních okolností, ke kterým se v myšlenkách (a díky jedné staré černobílé fotografii) rád i po letech vracel. Ale bylo to už celé zamlžené, jako příběh, který možná prožil někdo jiný.

Muž se nedokázal rozpomenout, kdy ho poprvé pohltila sladká vůně dívčí kůže. A dechu. A tajuplných zákoutí těla. Ale dobře si vzpomíná, jak byl plachý a bezradný. Tolikrát, tolikrát se neodvážil zaútočit! Ani tam, kde už nehrozil sebemenší odpor. Ani tam, kde byl útok vítán a toužebně očekáván.

Pak potkal ženu. Svítil měsíc, omamný bílý měsíc.

Znovu vidí, jak zářila cesta, po níž šli. A její vlasy! Zlatavá hebká záplava, snad ještě prohřátá srpnovým sluníčkem. Muž se při té vzpomínce, stejně jako tehdy, celý nepatrně chvěje.

Držet ji, vtisknout do sebe! Navzdory plachosti a nikdy nepřekonanému studu. Hřála ho v té chladné noci. Ona byla slunce a měsíc a závrať.

Muž měl se ženou dvě děti. Odklad smrtelnosti.

Bylo to dobré, krásné a vznešené, bylo to i vyčerpávající a kruté.

Setmělo se. Sny, touhy a vzpomínky splynuly v jedno.

Byl to podivuhodný krátký život.

Nevidím měsíc, zašeptal.

Zbyněk Zavadil

Kategorie Próza