Ocelová kola vlaku

Ocelová kola vlaku,

rozhodně a znovu,

duní v kolejích.

Já - dítě města,

kamarád ohně,

prostopášník tradic,

všekaz patosu,

ne-pamětník

a

obdivovatel všeho čistéto,

co znám jen z knih.

Jedu zase pryč.

Město jsem nechal za zády,

rozdělané tak jak bylo,

ve vlaku sedím sám,

a

usínat - budu také sám.

Jedu zase pryč.

Táhněte někam daleko,

všichni,

se svýma dokonalýma usárnama,

lesklýma ešusama,

nejlepšíma maskáčema,

zelenýma svetrama.

Já,

jedu zase pryč.

Máte pravdu.

Nebyl jsem tam -

a nedělal jsem tedy nic v šedesátejch,

v sedmdesátejch,

dokonce ani tehdy v osmdesátejch ne.

Vlastně jsem ještě vůbec nebyl.

Ale - proto nejsem tolik co vy?

Jedu zase pryč.

Moje osada nemá název,

a na rukávu nemám její domovenku.

Nikde se o ní nepíše,

a nikdo o ní vlastně ani neví.

Je ale moje,

moje vlastní.

A s touhle osadou já jezdím

- zase pryč.

Jiří Kunc – Pompo

kategorie Poezie