Loňské sněhy

Ach, kdeže jsou ty loňské sněhy...

Život nám nedá vybírat:

střídavě hot a zase čehý

a občas taky čelem vzad.

Co zapadlo už do propadla

dějin, i když jen soukromých –

adresy, camrátka a zvadla,

hromady fotek zkroucených...

Jo, zní to asi pamětnicky.

Musím se smát, jak s naprostou

jistotou řekli o nás vždycky:

„Však oni z toho vyrostou,

každej se v dospělosti změní...“

Pak přešel nějaký ten rok

a oni došli k přesvědčení,

že už jsem vlastně vážně – cvok.

A my se smáli smíchem bláznů

a ukládali v paměti

písně, co chvíli utkví v prázdnu

a pak se teprv rozletí.

A milióny kroků – stehy

skryté na maskáči země.

Neptám se, kde jsou loňské sněhy.

Já vím, že roztály ve mně

a vytvořily řeku. Časem

vzrostla a stoupá z břehů

a její hukot mi zní v hlase,

proud cítím v krevním oběhu.

Ani při sebevětší snaze

neměla bych to svědomí

téhleté řece stavět hráze.

Vím, že je stejně prolomí.

Iva Hubáčková-Synáková – Tapi

1. místo v kategorii Poezie pokročilých