Jak se z něj stala ovce

Klepl polobotkou o polobotku, stočil pohled doprava a spokojeně se usmál. Na bříze zářil červený pruh. Znamení, že ještě nezabloudil. Volným krokem se blížil k hustému smrkovému porostu. V tom uslyšel neartikulovaný řev, který se rychle blížil. Zastavil se. Praskot smrkových větviček byl stále zřetelnější. Najednou se jeden ze stromků rozběhl směrem k němu. Po prvním leknutí si uvědomil, že jehličnan má vousatou hlavu porostlou místy již stříbrnými nitkami. Jak se zelený člověk blížil, uviděl jeho obličej. Rozšířené panenky a křeč v tváři nenasvědčovaly, že jde o normálního spoluobčana. A ke všemu ten člověk vyrazil z hrdla mohutný, zoufalý řev: "Bééééé!"

Jako ozvěnou se z míst, odkud před chvílí vyběhl, ozvalo táhlé zavytí. Další stromek – vlastně zelený člověk – se oddělil od smrčků, hnal se za bečícím mužem a krvežíznivě vyl. Proběhli kolem něj bez sebemenšího zájmu. Pouze různé zvuky svědčily o tom, že zde byli. Rychle rozbalil mapu, aby se přesvědčil, že se v okolí nenachází psychiatrická léčebna. Zakroutil hlavou a vydal se na další cestu. Každou chvíli se ozvalo beknutí nebo štěkot. Zrychlil krok a fotoaparát mu začal nepříjemně otloukat bok. A najednou je uviděl. Jeden se držel spodních větví borovice a přitahoval nohy k břichu. Ze země se odráželi další dva a snažili se strhnout toho visícího. Konečně se jim to povedlo. Všichni tři spadli na zem a rázem bylo ticho. Chtěl se otočit a odejít, ale najednou se jedna z ležících postav zvedla na kolena a tichem se nesl zvučný dívčí hlas:

"Ahoj kamaráde! Nechceš si zahrát s náma?"

Cítil v té otázce osten provokace a narážku na svůj zevnějšek. Béžový oblek, vyholená tvář a slušivý sestřih – měly daleko od oblečení a zjevu těch, co stále ještě odpočívali pod stromem. Chtěl odejít bez odpovědi, ale ozvala se v něm chlapská ješitnost.

"Chci!" řekl a šel k překvapené dívce.

"Tak dávej pozor! Budeš ovce, tady máš kousek vlny. Každou chvíli musíš zabečet. Támhle je potok, po jeho proudu je ovčinec. Tam musíš donést vlnu a nesmí tě  chytit vlk. Pochopils? Tak už utíkej!"

Rozběhl se on i jeho myšlenky.

- Blázne! V takovejch botech!

- Ukaž jim, že nejsem srab!

- Zničíš si oblek!

- Ty už se nepamatuješ? Není to tak dávno...

Zastavil se, zabečel a sundal si sako. Pověsil ho na větev, zabečel ještě jednou a vyrazil pro něj už dlouho nevídanou rychlostí. A běžel tak rychle, že potvrdil Einsteinovu teorii. Vracel se proti času.

Konečně byl týden za ním. Páteční slunce ho doprovázelo k nádraží a vypůjčená výstroj ho přátelsky objímala. V nádražní hale uviděl známý obličej.

"Dobé odpoledne, soudruhu řediteli," pozdravil.

Obličej se otočil – a s prázdným výrazem se otočil zpět.

Pozdravil ještě jednou. Zorničky soudruha ředitele se rozšířily a brada poklesla. Bylo na něm vidět, že svého ekonomického náměstka poznal. Ale to už z druhé strany haly slyšel několikahlasé:

"Ovcéééé! Ahóóój!"

Karel Čížek – Cais

1. místo v kategorii Próza pokročilých