E

Je neděle. Lesem směr kemp jde tremp Fred Nedvěd. Večerem, éterem nese se zpěv. Fred pěl, že pel všech žen je pech. Tremp Nedvěd Jen řek:

„Frede, jsem jeden z těch, kterej čet, že věk všech hezkejch děv, je nejlépe deset let, věř.“

„Hele Jene, seš blbec, sereš mě, štve mě vřed. Celej den jsem nejed, dvě vejce jen“, řve Fred.

„Jééé, hle zde, med včel!“, hles tremp Nedvěd Jen.

Sed v mech, ten med hned jed, stejně Nedvěd Fred.

V lese v jedné z děr, zvedl slech, plnej blech, medvěd. Ten zpěv, ten řev jej hnět, že zbled, měl vztek. Řek:

„Tremp Nedvěd Fred end Nedvěd Jen chce med Včel? Ne!“

Zved prdel, lesem šel medvěd, směr Fred end Jen Nedvěd.

„Medvěd!“, řve Jen Nedvěd.

Děsně se lek, tremp Fred Nedvěd. Vše v něm vře, prdl v něm ten vřed. Krev teče z střev. Chvěje se, třese se. Mrtev kles. Cement tvrdej je teď Nedvěd Fred.

Medvěd vrčel, Jen Nedvěd mlčel. Ze země větev zved. Medvěd škleb v tlem. Jen plesk, klep jej v leb. Hle vedle – jedle kmen. Jenže ten Jen, kg celej cent. Hever neměl. Těžce leze vejš end vejš před medvědem. Ten třese kmenem. Nedvěd děs v tlem, let směr zem, přes kg cent, z deset „em“. Šleh těžkej cep, tvrdej střet.

Kde je medvěd? Hnědej flek!

Kde je Nedvěd Jen? Krev teče z cév, ze srdce teče krev, zheb ten hrdej rek. Tremp Nedvěd Jen mrtev.

The end.

Miroslav Marusjak – Miky

Kategorie Próza