Chvějivý tón

Nebyl právě ve své kůži. Podivně páchnoucí zplodiny, k tomu akustické ataky, drásající jeho vnímání: „Šedivý déšť mou píseň splách…“ Strašný interval, narušující veškeré zaběhané algoritmy. Jak kurva (nespecifický výraz, mající ovšem silný erotický náboj) tohle zakomponovat do interpretace reality?

„Nejseš trochu mimo?“ zkoukne ho podezřívavě Kikina.

„Mimo? Mimo co? Jsem naprosto in, in situ, introspektivně zahloubán, imanentně zahrnut…“ v Kikině se pere zděšení s nedefinovatelným zachvěním.

„To je z Kanta nebo Francouzů?“ nebyla si vůbec jista, jak reagovat. Inu, lehké přičichnutí k humanitním vědám stačí na většinu kamarádů, nenarazíš-li ovšem na většího hochštaplera, než jsi sama. O.K., souboj.

„To je pod <i>…“. Geniální nadhled.

„Co takhle inherence introdukovaných implantátů? Implementovat implikace pošahaných mešuge myšlenek…“ překonala rámec hry.

Poněkud indiferentní rozmluva. Inklinuje ovšem k interakci, potence záporem nezasažena.

„Něco mi zahraj…“

Uchopí kytaru, jakoby mechanicky vystřihne Michelle tak, že ostatní navzdory jistému chladu a preciznosti pojetí odkládají nástroje a chápou se nenápadně lahví. Kikina dojatě čučí („jak sakra ví, že jsem Michaela?“), neovládajíc více chemické výlevy.

Ostatní odpadli, zbyli sami. Kikina odhodlána, fóry již pouze formální, pro dekorum. Dohořívá oheň, zvolna dohořívá… Svit luny v úplňku nestačí nasystit termosolární receptory. Kyborg zmalátní, Kikina štajf, kytaristé ožívají…

Marek Kysilka – Fenik

Kategorie Próza oldpsavců