Bílou plání

Teploměr ukazoval třicet devět stupňů, na čele se perlil pot. Bílou plání uháněly sáně. Psi běželi zvolna, rovnoměrným tempem. Měli před sebou ještě dlouhou cestu. Johnny občas prásknul bičem. Nebylo to potřeba. Alespoň ne pro rychlost cesty. Ale ten nekonečný svist větru bylo potřeba něčím přerušit. Ten svist, který měl v uších už celých pět let. Pět let cesty po bílých pláních. Pět let touhy kráčet po zelené trávě, lehnout si ve stínu lesa, cítit vůni dřeva a slyšet praskot ohně. Ta touha Johnnyho ničila. Ale jen díky ní stále ještě pokračoval ve své cestě. Naděje, že jednou uslyší šumění řeky, která teče v údolí plném zelené trávy třeba jen pár mil od něj, ta jej ještě držela na nohou.

Rtuť v teploměru se dostala na čtyřicet stupňů. Byla to malá změna. Ale přinesla sněhovou vichřici. Bílá pláň, ještě donedávna plná hrbolů, se poletujícím sněhem změnila v talíř mléka (brrr!). Ostrý vítr nutil Johnnyho do kašle, při kterém měl problémy se nadýchnout. Ledního medvěda uviděl na poslední chvíli. Projel kolem něj tak těsně, že cítil pach z jeho tlamy. I v tom vichru. Medvěd se pustil za saněmi. Neměl ale šanci. Johnny byl rychlejší. Jak se medvěd vzdaloval v poletujícím sněhu, Johnnymu připadal jako veliký pavouk. Přišlo mu to legrační – pavouk na ledové pláni.

Teplota překročila jeden a čtyřicet stupňů. Pláň zaplnily barevné skvrny. Že by polární záře? Johnny netušil. Z toho bílého pekla měl mžitky před očima. Hlava se mu motala. Několikrát málem spadnul ze saní. Dýchal těžce, chtělo se mu neskutečně spát. Strach v jeho nitru, o kterém dosud nevěděl, začal růst. Co když nikdy nedojede do zelených plání? Co když tady celé ty roky bloudí v kruzích? Mráz mu přeběhnul po zádech.

Vtom začala teplota prudce klesat. Čtyřicet stupňů, třicet pět, třicet, dvacet. Johnny začal mít pocit, že není na saních sám. Otočil se a uviděl rozesmátou vousatou tvář. „Já jsem Johnny,“ zakřičel ten muž. „Bloudíš tady, ale já znám cestu. Do lesů a luk vyhřívaných sluncem a protkaných spoustou říček. Je to jen kousíček.“

Johnnyho to zmátlo. „Kdo jsi?“ zeptal se svého návštěvníka. Ten ukázal rukou nad hlavu. Johny se poprvé podíval tím směrem. Uviděl bílou pláň, o trochu jinou než byla ta, po níž celá léta jezdil. Pláň ze tří stran ohraničovaly prudké srázy spadající kamsi na hnědou prašnou rovinu (či co to vlastně bylo). Na poslední straně však byla hlava. Johnny se zmateně otočil na návštěvníka. Byla to ta samá tvář.

Josef Polívka – Kometa

Kategorie Próza