Babi, máte buchty?

„Babi, máte buchty?“

„To víte chlapci, že mám. Pojďte dál, dneska jsou s mákem,“ odvětila usměvavá babka, snad okolo osumdesátky let života.

Při cestě z vlaku ve Studenci směrem ke Kožlanům a potom k řece na místo u Jihlavky, kterému jsme říkali Yokohama, jsme obyčejně šli okolo malého domku u cesty, kde už nás každou sobotu vyhlížela ta stará milá paní.

Jak jsme časem rozuměli, žila sama a samota ji zřejmě velice tížila. Proto snad i ti sobotní trampové vznášeli trochu obměny do jejího osamělého života.

Té bochte, jak ona po moravsku říkala, byly z pravidla čerstvě upečené a zvolna chladly na otevřeném rámu okna směrem k malé zahrádce. Beze sporu to měla „naše“ babka vždy přesně načasované.

Sedli jsme si tedy na lavičku před domkem a babka nám každému přinesla dvě čerstvě upečené buchty na malovaném talíři.

„A tak co chlapci, co je v Brně nového?“ ptala se, „je tam pořád tolik lidí a stejný shon?“

Vyprávěli jsme ji všechno, co se za poslední týden událo a na co jsme si vzpomněli. Babka pozorně poslouchala a snad z těch zpráv bude žít celý další týden. Ona o sobě nikdy nic nevyprávěla, jen se zmínila o tom, že měla dceru Marunku, která jí umřela ještě před tím, než dospěla. Její muž Josef, už také na věčnosti, pracoval celý svůj život u silniční správy. No a tak už nikoho jiného blízkého nemá a žije tu úplně sama a jenom její mourovatá kočka ji dělá společnost. A zřejmě z toho důvodu vždy, když jsme dojedli ty její výborné buchty, se nás zeptala, zdali můžeme ji teď zahrát a zazpívat tu Josífkovu oblíbenou. No byla to pochopitelně písnička „Na silnici do Prášil, jeden mladý cestář žil“. Když jsme dozpívali, babka si otřela uslzené oči a ještě nám každému nabídla sklenici domácí malinové stravy.

Pak se zeptala: „A kde dnes budete spát chlapci, vypadá to na pořádný déšť?“

„To nic, babi,“ odvětili jsme, „když to jinak nepůjde, vyspíme se v Kožlanech u Karla na seně.“

Karel totiž byl z místního obyvatelstva ten největší přítel trampů a u něho na seně vždy bylo místo pro přespání. I Karel už každou sobotu seděl v hospodě „U Baby Zelinkove“ a očekával, až se žízniví trampové, přicházející od vlaku, budou hrnout dovnitř pro občerstvení.

Přístí jaro, kdy země začala opět vonět probouzejícím se životem, poslední hromádky sněhu zmizely v teple jarního sluníčka a švestková alej mezi Studencem a Kožlany začínala pomalu kvést, jsme marně z povzdáli vyhlíželi kouř stoupající z chaloupky „naší“ babky. Když jsme přišli blíže, tak nás nevítala vůně čerstvě upečených buchet a dveře domu i okenice byly zavřené. Dozvěděli jsme se od sousedky, že naše hodně paní v zimě odešla tam někam mezi oblaky, za svými milovanými Josífkem a dcerkou Marunkou.

No takové dobré buchty už jsme víckrát v životě nejedli, ale to co bylo podstatné pro nás bylo daleko větší porozuměni pro staré osamělé lidi na sklonku života. Proto jsme také rádi navštěvovali večírky v domovech důchodců, kde jsme všem těm starým pardům bezplatně a  s chutí hráli: „mládí, to naše zlaté mládí“ a jiné staré písně, ke kterým nám všichni s dojetím notovali.

Miroslav Karela – Kami

kategorie Próza nad 23 let