Jez ticha

Vítr smutně hraje na zvonky,

ve vlasech trávy jinovatka.

Splétám si cesty do sponky,

Zima svět balí do pozlátka.

Z vlasů se hrnou prameny,

pod sukní noci silonky,

podzim navleká prsteny,

mráz zatahuje záclonky.

Kapičky smůly na řasách

a v zádech loňskou Portu,

smutek se krčí v grimasách,

něha se pouští do rtů.

Pohledy studí od sněhu,

smutno tenounce dýchá,

lidi jsou schránky na něhu

kdys sjíždějí jez ticha.

V závějích malí andělé

chytají vločky na lízátka,

ticho jim taje na čele,

štěstí střádají do prasátka.

Prsty se noří do krásy,

neberou ohled na trny,

vítr mě kráká za vlasy –

snad hraje zimě na struny.

Kateřina Rysová

kategorie Poezie do 23 let