Miroslav Marusjak - Miky - LODIVOD

Lodivod je námořník, který vede lodě skrz nebezpečné

vody nebo oblasti s hustým provozem. A takovým teritoriem byl a stále zůstává i

underground. Před listopadem 1989 lodivodové z disentu proplouvali nástrahami

všehoschopného režimu, po pádu komunismu se zase museli naučit vyhýbat

zkázonosným útesům mamonu, kariérismu, novodobého papalášství a řadě dalších

léček zdánlivě bezpečné tržní ekonomiky a parlamentní demokracie.

Autor této sbírky to však za kormidlem ustál v obou

systémech. A pořád zůstává jedním nejsvobodomyslnějších námořníků plavících se

po mořích v českých zemích.

Miroslav Miky Marusjak se narodil 19. června 1960.

Zrovna v době, kdy si první tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný

usmyslel, že se dotkl rudých hvězd. „Socialismus v naší vlasti zvítězil,“

prohlásil 11. července téhož roku a Československou republiku (ČSR) přejmenoval

na Československou socialistickou republiku (ČSSR). A dokonce už bylo jasné,

kdy bude pokořena další meta: „Až se bude psát rok 1975, bude již uskutečňován

odvěký sen lidstva – komunismus.“

Lodivod Miky přišel na svět v čase tvrdé totality, kdy

našinec nesměl ani k Baltu v Polsku anebo k Černému moři v Bulharsku, protože

individuální turistiku do vybraných socialistických zemí povolil Novotný až v

roce 1963. O to více se ale o moři snilo. „Když zavřu oči, / vidím vodu / a k

vodě veliké / jak všichni slepí jdu, / co na tom, že nikdy / k ní pěšky

nedojdu. / Spí moře v české slze,“ básnil v roce 1960 poeta Karel Kapoun v

časopise Host do domu. Češi a Moravané milovali moře, to ovšem zůstávalo

nedostupné, a tak se jim začalo alespoň rozlévat v duši.

A někde tam byla iniciována i toulavá námořnická

poezie, která převažuje v tomto svazku básní. „Touhy a snění / burácení vod /

sčítání ztrát a škod / mola přístavů hospod / kotviště pro mou loď,“ svěřuje se

olomoucký námořník Miroslav Miky Marusjak hned v úvodní básni, načež se čtenáři

vypluje na nevázanou pouť od přístavu k přístavu: „Opět páteční emoce / přílivů

a odlivů / pracovních dnů / Na dlaních srdce.“

Někteří ze starých mořských vlků už odešli a Miky pro

ně v přístavních krčmách skládá žalmy, třeba pro Sváťu Karáska nebo Ivana

Martina Jirouse: „Klubové pódium / pivo a rum / na reprobednách prach / Tóny

písní / slova básní / vsáklé ve stěnách / písní / kdy mráz běhá po zádech /

básní.“ A mráz po zádech umí vyvolat i Miky, když postaví na pódium svůj Poetic

band a spustí na diváky beatnické litanie. Třeba poctu svému tátovi, která v

podání jeho šramlu stoprocentně spustí i nějakou tu slzu: „V osmi letech / jsem

se cítil jako chlap / Osmiletý chlap / co umí štípat polena / nasekat z nich

třísky / a zatopit v kachlových kamnech / jizva na prstu / je dokladem mého

učednictví / Osmiletý chlap / co bez rozpaků / dá slepici hlavu na špalek.“

Beatnictví se v druhé polovině sbírky překlápí v

haiku, vždyť tímto tradičním japonským lyrickým útvarem byl okouzlen i Jack

Kerouac. Miky tento formát považuje jednoduše za „neupovídaný“ anebo za

„výkřik“, což je v zemi nespoutaných lodivodů vpravdě výstižná definice.

A pluje se pořád dál! Stačí jen mávnut na nějaký ten

koráb silnic: „Kerouacu dík / Výpadovka za městem / Zdvižené palce.“

Ivan Motýl