* 4. 1. 1873 Miloš Maixner

– narodil se v Praze jako potomek známé hořické větve

výtvarníků: otec Petr Maixner (1831-1884) byl malíř a restaurátor, výtvarníky

byli též jeho strýcové Karel a Čeněk a bratranec Jaroslav (sochař). Odtud

pocházejí nejen jeho vlastní sklony k umělecké činnosti, ale pravděpodobně

i zájem o duchovní nauky.

Vzhledem k rodinné tradici byl od dětství připravován k umělecké dráze.

Po absolvování gymnázia (1888) studoval na Akademii výtvarných umění

v Praze u prof. F. Sequense náboženskou a dějinnou malbu. Zde se skamarádil

s jiným studentem, Františkem Kupkou (1871-1957), který se později stal

jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství a dnes je

pravděpodobně nejuznávanějším českým malířem v zahraničí. Na jeho pozvání

přijel do Vídně, aby se zde v letech 1894 - 1995 dále vzdělával u výstředního

německého umělce, filozofa a sociálního reformátora Karla Wilhelma

Diefenbacha (1851 - 1913), který byl mimořádná charismatická osobnost,

dnes bývá s nadsázkou označován za prvního hippie. Maixner, na rozdíl od

Kupky, patřil k Diefenbachovým oddaným stoupencům, oba společně

namalovali velký  alegorický obraz Úděl génia vystavený v roce 1895 ve Vídni.

Po návratu do Čech se Maixner vydal na dráhu pedagogickou, přičemž mimo

jiné věnoval pozornost novým trendům při výuce kreslení a malby ve školství

a za tím účelem podnikl několik studijních cest do zahraničí. V roce 1910 složil

státní zkoušku pro učitele kreslení od ruky a pak pracoval na sestavení

příručky pro středoškolské učitele kreslení (ovšem nevíme, zda vyšla).

Každopádně jedním z předmětů, které jako středoškolský profesor učil, bylo

i kreslení.

V letech 1910 -1912 patřil k členům Uměleckého sdružení Sursum, které

sdružovalo duchovně zaměřené umělce a literáty jako byli Váchal, Konůpek,

Kobliha ad. Dochovalo se několik obrazů z jeho berounského období.

M. Maixner žil celý život v harmonickém manželství s manželkou Boženou,

rozenou Čechovou (sňatek v r. 1902), se kterou měl tři děti: Miloše (nar. 1903),

Boženu (1904) a Jaromíra (1908).

Od roku 1896 vyučoval Maixner postupně na několika gymnáziích (Plzeň,

Třebíč) a reálkách (Praha 4 - Žižkov). Je zajímavé, že byl nezvykle dlouhou

dobu pouhým suplentem a až v roce 1910 nabyl učitelské způsobilosti.

Počátkem školního roku 1911 - 1912 nastoupil na gymnázium v Berouně,

kde učil kreslení, krasopis, matematiku a němčinu. Podle výročních zpráv

gymnázia však v letech 1915 - 1918  neučil, protože měl „dovolenou za účelem

nemoci“ (?).Ve školním roce 1918 - 1919 zde začíná opět učit, ale již od

1. 12. 1918 má nejprve dovolenou „z důvodů literárních“ (viz dále) a 1. 4. 1919

opouští školu definitivně, protože je jmenován tajemníkem na ministerstvu

národní obrany.

Během působení na berounském gymnáziu byl údajně i jednatelem Ústřední

matice školské.

Během prvního roku působení na berounském gymnáziu se názorově sbližuje

s mladším kolegou M. Seifertem – snaha o povznesení člověka i celé společnosti

skrze sociální reformy, význam přírody pro výchovu člověka apod., to byla

nepochybně hlavní diskutovaná témata. Seifert již má za sebou první pokusy

s organizováním skupiny hochů jako junácké družiny a od září 1912 získává

důležitou posilu, když se vedení této družiny ujímá i Maixner. Oba navazují

kontakt s českým průkopníkem junáctví A. B. Svojsíkem, studují základní

Baden-Powelův spis Scouting for Boys a počátkem roku 1913 si objednávají

z ciziny knihy E. T. Setona. V květnu 1913 pak spolu vydávají Kapesní knížku

českých junáků, praktickou stručnou příručku, ve které se vyznávají: „Co se

nás týče, hledíme jako k pravému iniciátoru skautství k E. T. Setonovi,

americkému zakladateli skautských čet... A můžeme i říci, že americký skaut

jest svobodnější, ryzejší, přirozenější. Američtí „Woodcraft Indians“ ... jsou

přitažlivější nám svou láskou k přírodě...“. M. Maixner je autorem především

praktické části příručky.

Vklad M. Maixnera byl klíčový především v jeho praktickém přístupu

a manuální zručnosti. Zatímco M. Seifert byl spíše teoretik, výroba týpí, luků,

štítů a dalšího tábornického vybavení se tehdy uskutečnila asi jen díky

M. Maixnerovi, který do všeho, díky svému kreslířskému umu, také vkládal

specifickou malebnost a byl též autorem kmenového znaku (z kroniky Dětí

Živěny: „...Nejvíc práce má prof. Maixner, který vše pěkně dovede zhotovit...

Tu vznikla při malování štítů prof. Maixnerovi myšlenka, aby naším kmenovým

znakem byla ohnivá země se zelenými paprsky – symbol moci a užitku. Kromě

toho jsme si na něj namalovali svastiku, a totem každý svůj vlastní...“).

V průběhu první světové války nemáme o Maixnerových aktivitách u Dětí

Živěny žádné zprávy, snad se stáhl v tomto období do ústraní kvůli zmíněné

nemoci. Jeho druhý vrchol zájmu a angažování se datuje do let 1918 - 1919:

„Po převratu utvořeno péčí prof. Maixnera, Müllera, Seiferta a řady jiných

pracovníků skautských středisko československého skautingu „Děti Svobody“,

jež si vytklo za úkol uplatniti u nás výchovné cíle Setonovy na základě českého

typu člověka přírodou kdysi odchovaného... Do Dětí Svobody vstoupily všecky

tehdejší organisace na podkladě národním u nás vzniklé (Děti Živěny,

Psohlavci, Děti Žižkovy aj.)...“. Maixner zastával funkci stařešiny (starosty).

Děti Svobody měly být protiváhou spolku „Junák – český skaut“ vedeného

A.       B. Svojsíkem, nicméně v samostatné republice sílily hlasy volající po

jednotné junácké organizaci. K sjednocení v červnu 1919 skutečně došlo, když byl založen „Svaz junáků – skautů RČS“ (M. Maixner byl členem výboru ve funkci náměstka pro obor výchovný), tato jednota ale měla jepičí život – již po prázdninách téhož roku Děti Svobody ze svazu vystupují a celá řada vůdců, včetně Maixnera, se přestává v junáctví angažovat, protože je znechucena řadou osobních sporů, bojem o vedoucí funkce a intrikařením.

Za zmínku ještě stojí, že když po skončení války mezinárodní YMCA nabídla

své služby československé vládě a vláda tuto nabídka vděčně přijala,

prostředníkem mezi ministerstvem národní obrany a dr. Irwingem

D. Kimballem (ředitelem YMCA pro ČSR) byl jmenován právě M. Maixner.

Odkaz M. Maixnera lze nahlížet z mnoha rovin, korespondujících s jeho

mnohostrannými aktivitami. Omezíme-li se na jeho vklad českému

woodcraftu, můžeme za klíčové impulsy pro jeho počátky označit tyto:

-          důraz na národní ráz hnutí a jeho mravní stránku,

-          důraz na praktickou stránku („myslící ruku“), kterou nebyl schopen málo praktický M. Seifert plně realizovat, důležitý duchovní impuls hnutí.

Ne že by se M. Seifert před setkáním s M. Maixnerem o duchovní věci

nezajímal, ale znalosti a rozhled staršího kolegy mu v tomto směru musely

imponovat. Už proto, že zatímco Seifert zůstává po celý život věčným

duchovním hledačem, Maixner učinil na své duchovní cestě značný pokrok.

Překvapí nás některé společné rysy jejich osudu, dané silami Zvěrokruhu

– oba tvrdohlaví kozorozi, kteří nesnášeli nespravedlnost, a veškeré konání

se jim prolínalo s etikou, šli neúnavně za svým ideálem, což jednomu vyneslo

předčasné penzionování ve dvaapadesáti letech, druhému dokonce již ve

čtyřiceti šesti.

Dochovaly se (zřejmě) jen dvě fotografie Miloše Maixnera: jedna byla svatební

nebo krátce po svatbě, druhá z žádosti o cestovní pas. Oběma se asi nemohl

vyhnout, ale je o něm známo, že se nerad fotografoval, protože říkal, že lidé

by druhého člověka měli mít v srdci, ne před očima. Dochoval se však jeho

malířský autoportrét, může mu na něm být tak okolo čtyřiceti let čili byl

malován více než 20 let před smrtí. Obraz je nicméně záměrně a symbolicky

nedokončen, protože nám má připomínat, že ať se snažíme v životě sebevíce,

když odcházíme z tohoto světa, nemáme nikdy hotovo...