*21. 6. 1949 Pavel Döllinger – Minewakan

– woodcrafter a skaut;

Otec zemřel v roce 1954 (ve 49 letech) na srdeční mrtvici., a tak se o oba

syny (starší bratr Antonín) starala matka Kamila, která byla nejprve

v domácnosti, po smrti manžela pracovala jako svačinářka.

Ve čtrnácti letech Pavel Döllinger, inspirován foglarovkami, hledal oddíl.

Jaroslav Foglar ho do oddílu nevzal, a tak si našel oddíl Seneca vedený

A. Gintelem. Tam dostal přezdívku Minewakan.

V roce 1965 přešel do 6. oddílu při Československé akademii věd vedoucího

J. Kafky. Spolu s ním se pak věnoval vedení dětských oddílů v dalších letech.

V roce 1966, v sedmnácti letech, založil vlastní turistický oddíl –

woodcrafterský Kmen Lesní hoši (Praha) jako externí vedoucí zájmového

kroužku při Domě pionýrů a mládeže v Praze 5.

V roce 1968 kvůli rozepřím s vedením obnovovaného Junáka vstoupili do

Klubů lesní moudrosti pod Českou tábornickou unií, a ne do Junáka. Oddíl

se v březnu 1968 rozdělil – část pokračovala s P. Döllingerem v České

tábornické unii jako Klub lesní moudrosti, část pod vedením Evžena Keřlíka

- Hada založila 56. oddíl Junáka pod střediskem Hiawatha

Vyučil se kuchařem, poté pracoval v hotelu Savoy. Aby čas práce lépe

vyhovoval vedení oddílu, přešel do školních zařízení, kde pracovní doba

a prázdniny umožňovali zkoordinovat práci a akce oddílu. Do roku 1976

vařil ve škole na Zlíchově. V téže si dálkově dodělal dálkově maturitu na škole

společného stravování. Poté pracoval jako vedoucí školní jídelny na ZDŠ

Belojanisova (nyní Drtinova). Po roce 1989 pracoval opět jako šéf jídelny ve

škole a poté v salesiánské komunitě.

Ve skautském prostředí poznal Pavel Döllinger i svou ženu Ludmilu, vedoucí

3. skautského oddílu Statečné srdce, se kterou se v roce 1976 oženil.

S manželkou má dvě děti, dceru Martinu a syna Tomáše.

V roce 1968 nastoupil na vojenskou základní službu v Praze. Vedení Kmene

Lesní hoši proto předal M. Stárkovi, náčelníkovi (předsedovi přípravného

výboru) Ligy lesní moudrosti.

Zároveň dostal nabídku z 56. skautského střediska Hiawatha, přijal ji a až do

roku 1970 tam vedl oddíl vlčat, společně se Soňou Krčmovou (později

Markovou).

Po zrušení Junáka v roce 1970 odmítl vstoupit do pionýrské organizace. Po

zrušení a zákazu Junáka i ČTU na podzim roku 1970 Hadův 56. oddíl

přejímá název zaniklého střediska Hiawatha a jeho vedení se ujímá opět

P. Döllinger a fungoval od roku 1970 do roku 1974. Po odchodu z Neskenonu

přišel do oddílu J. Kafka. Spolu s ním 4. 9. 1972 přejmenoval oddíl na Kmen

Tuscarora. V činnosti kmen využíval mnohé nápady z Neskenonské

„dílny“ Lesní moudrosti. Bohatou činnost oddílu zachycuje Ajagů (kmenový

časopis). V letech 1973 - 1974 v kmeni působí jako clanový seneca V. Oborský,

pozdější iniciátor vzniku Kmene Mawaden. Kmeny Neskenon, Tuscarora

i Mawaden spolu čile spolupracovaly. Do Tuscarory i několik dalších

Neskenonců (druhý náčelník Petr Šika - Tookuh byl původně degandawidou

Neskenonu). Tuscarora byla také spolu s Neskenonem velkým propagátorem

lakrosu, sportu, který se již dnes hraje i v Čechách na poloprofesionální

úrovni.

V roce 1974 plánovali tábor v Biescadech  u obce Ruské, poblíž

československo-rusko-polské hranici. Kvůli táboru byl odvezen na první

výslech StB, která se obávala, že tábor má být mezinárodní skautskou akcí.

Na nátlak StB byl tábor zrušen, podařilo se však uspořádat tábor na

náhradním místě. Při zvýšené pozornosti StB hledal Döllinger řešení, jak dále

pokračovat v činnosti.

V roce 1975 s pomocí rodičů bývalého oddílu Tuskarora vytvořil nový oddíl

pod TJ Viktoria Žižkov. V roce 1978 oddíl získal číslo TOM 5090 a začal si

říkat „Devadesátka“.

V roce 1977 založil Döllinger s dalšími vedoucími oddílů Obvodní svaz

turistiky, který mohl organizovat tzv. cvičitelské kurzy pro vedoucí pod

tělovýchovnou jednotou.

V roce 1979 vytvořil neoficiální uskupení oddílů „Liga Pěti“ spolu s dalšími

oddíly z Prahy. Liga pěti společně pořádala různé akce a závody. Záštitu nad

uskupením mělo ČSOP.

Po revoluci vznikly z Ligy pěti tři nová skautská střediska.

Oddíl pod TJ Viktoria Žižkov vedl Döllinger až do roku 1985. Od té doby

částečně pomáhal v 5. oddíle pod vedením Jiřího Langa – Špalíka.

V roce 1988 spolu s J. Kafkou – Owígem začali připravovat vydávání

samizdatového skautského časopisu ČIN pro vedoucí „skautských“ oddílů.

První číslo vyšlo v dubnu roku 1989 a od té doby vycházel časopis až do roku

2000.

Po roce 1989 se Pavel Döllinger začlenil do Junáka pod Obvodní radou

Junáka Praha 2, kde se později stal předsedou rady.