† 5. 5. 1937 Miloš Maixner – Stařešina

– woodcrafter z kmene Živěny (Beroun)

Narodil se v Praze jako potomek známé hořické větve výtvarníků: otec Petr

Maixner (1831 - 1884) byl malíř a restaurátor, výtvarníky byli též jeho

strýcové Karel a Čeněk a bratranec Jaroslav (sochař). Odtud pocházejí nejen

jeho vlastní sklony k umělecké činnosti, ale pravděpodobně i zájem o duchovní

nauky.

Vzhledem k rodinné tradici byl od dětství připravován k umělecké dráze.

Po absolvování gymnázia (1888) studoval na Akademii výtvarných umění

v Praze u prof. F. Sequense náboženskou a dějinnou malbu. Zde se skamarádil

s jiným studentem, Františkem Kupkou (1871-1957), který se později stal

jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství a dnes je

pravděpodobně nejuznávanějším českým malířem v zahraničí. Na jeho pozvání

přijel do Vídně, aby se zde v letech 1894 - 1995 dále vzdělával u výstředního

německého umělce, filozofa a sociálního reformátora Karla Wilhelma

Diefenbacha (1851 - 1913), který byl mimořádná charismatická osobnost,

dnes bývá s nadsázkou označován za prvního hippie. Maixner, na rozdíl od

Kupky, patřil k Diefenbachovým oddaným stoupencům, oba společně

namalovali velký  alegorický obraz Úděl génia vystavený v roce 1895 ve Vídni.

Po návratu do Čech se Maixner vydal na dráhu pedagogickou, přičemž mimo

jiné věnoval pozornost novým trendům při výuce kreslení a malby ve školství

a za tím účelem podnikl několik studijních cest do zahraničí. V roce 1910 složil

státní zkoušku pro učitele kreslení od ruky a pak pracoval na sestavení

příručky pro středoškolské učitele kreslení (ovšem nevíme, zda vyšla).

Každopádně jedním z předmětů, které jako středoškolský profesor učil, bylo

i kreslení.

V letech 1910 -1912 patřil k členům Uměleckého sdružení Sursum, které

sdružovalo duchovně zaměřené umělce a literáty jako byli Váchal, Konůpek,

Kobliha ad. Dochovalo se několik obrazů z jeho berounského období.

M. Maixner žil celý život v harmonickém manželství s manželkou Boženou,

rozenou Čechovou (sňatek v r. 1902), se kterou měl tři děti: Miloše (nar. 1903),

Boženu (1904) a Jaromíra (1908).

Od roku 1896 vyučoval Maixner postupně na několika gymnáziích (Plzeň,

Třebíč) a reálkách (Praha 4 - Žižkov). Je zajímavé, že byl nezvykle dlouhou

dobu pouhým suplentem a až v roce 1910 nabyl učitelské způsobilosti.

Počátkem školního roku 1911 - 1912 nastoupil na gymnázium v Berouně,

kde učil kreslení, krasopis, matematiku a němčinu. Podle výročních zpráv

gymnázia však v letech 1915 - 1918  neučil, protože měl „dovolenou za účelem

nemoci“(?).Ve školním roce 1918 - 1919 zde začíná opět učit, ale již od

1. 12. 1918 má nejprve dovolenou „z důvodů literárních“ (viz dále) a 1. 4. 1919

opouští školu definitivně, protože je jmenován tajemníkem na ministerstvu

národní obrany.

Během působení na berounském gymnáziu byl údajně i jednatelem Ústřední

matice školské.

Během prvního roku působení na berounském gymnáziu se názorově sbližuje

s mladším kolegou M. Seifertem – snaha o povznesení člověka i celé společnosti

skrze sociální reformy, význam přírody pro výchovu člověka apod., to byla

nepochybně hlavní diskutovaná témata. Seifert již má za sebou první pokusy

s organizováním skupiny hochů jako junácké družiny a od září 1912 získává

důležitou posilu, když se vedení této družiny ujímá i Maixner. Oba navazují

kontakt s českým průkopníkem junáctví A. B. Svojsíkem, studují základní

Baden-Powelův spis Scouting for Boys a počátkem roku 1913 si objednávají

z ciziny knihy E. T. Setona. V květnu 1913 pak spolu vydávají Kapesní knížku

českých junáků, praktickou stručnou příručku, ve které se vyznávají: „Co se

nás týče, hledíme jako k pravému iniciátoru skautství k E. T. Setonovi,

americkému zakladateli skautských čet... A můžeme i říci, že americký skaut

jest svobodnější, ryzejší, přirozenější. Američtí „Woodcraft Indians“ ... jsou

přitažlivější nám svou láskou k přírodě...“. M. Maixner je autorem především

praktické části příručky.

Vklad M. Maixnera byl klíčový především v jeho praktickém přístupu

a manuální zručnosti. Zatímco M. Seifert byl spíše teoretik, výroba týpí, luků,

štítů a dalšího tábornického vybavení se tehdy uskutečnila asi jen díky

M. Maixnerovi, který do všeho, díky svému kreslířskému umu, také vkládal

specifickou malebnost a byl též autorem kmenového znaku (z kroniky Dětí

Živěny: „...Nejvíc práce má prof. Maixner, který vše pěkně dovede zhotovit...

Tu vznikla při malování štítů prof. Maixnerovi myšlenka, aby naším kmenovým

znakem byla ohnivá země se zelenými paprsky – symbol moci a užitku. Kromě

toho jsme si na něj namalovali svastiku, a totem každý svůj vlastní...“).

V průběhu první světové války nemáme o Maixnerových aktivitách u Dětí

Živěny žádné zprávy, snad se stáhl v tomto období do ústraní kvůli zmíněné

nemoci. Jeho druhý vrchol zájmu a angažování se datuje do let 1918 - 1919:

„Po převratu utvořeno péčí prof. Maixnera, Müllera, Seiferta a řady jiných

pracovníků skautských středisko československého skautingu „Děti Svobody“,

jež si vytklo za úkol uplatniti u nás výchovné cíle Setonovy na základě českého

typu člověka přírodou kdysi odchovaného... Do Dětí Svobody vstoupily všecky

tehdejší organisace na podkladě národním u nás vzniklé (Děti Živěny,

Psohlavci, Děti Žižkovy aj.)...“. Maixner zastával funkci stařešiny (starosty).

Děti Svobody měly být protiváhou spolku „Junák – český skaut“ vedeného

A. B. Svojsíkem, nicméně v samostatné republice sílily hlasy volající po

jednotné junácké organizaci. K sjednocení v červnu 1919 skutečně došlo, když byl založen „Svaz junáků – skautů RČS“ (M. Maixner byl členem výboru ve funkci náměstka pro obor výchovný), tato jednota ale měla jepičí život – již po prázdninách téhož roku Děti Svobody ze svazu vystupují a celá řada vůdců, včetně Maixnera, se přestává v junáctví angažovat, protože je znechucena řadou osobních sporů, bojem o vedoucí funkce a intrikařením.

Za zmínku ještě stojí, že když po skončení války mezinárodní YMCA nabídla

své služby československé vládě a vláda tuto nabídka vděčně přijala,

prostředníkem mezi ministerstvem národní obrany a dr. Irwingem

D. Kimballem (ředitelem YMCA pro ČSR) byl jmenován právě M. Maixner.

Devadesátá léta 19. století jsou obdobím, kdy poprvé začínají veřejně působit

různé, do té doby ve skrytu působící esoterické (okultní) školy a společenství.

Nejpozději od vídeňského pobytu u Diefenbacha se také M. Maixner intenzivně

zajímá o různé duchovní nauky a po návratu do Čech se připojuje k okruhu

první české martinistické lóže, která vznikla nedlouho předtím. Od roku 1897

se podílí na vydávání prvního českého hermetického časopisu Sborník pro

filosofii, mystiku a okultismus, kolem kterého se na přelomu století

soustřeďoval pražský hermetický život. V tu dobu byl i aktivním členem

Theosofické společnosti. Maixner však nebyl jen organizátorem, ale

i přednášejícím a především velmi ceněným překladatelem duchovní

literatury, o čemž mimo jiné svědčí i to, že některé jeho staré překlady se

nedávno dočkaly nového vydání – přeložil např. Papusovu Praktickou magii

(Základy praktické magie, vydání 1907, 1920, 1996, 2001 a 2011!), dále díla

Stanislase de Guaity, J. Péladana ad.

Jeho články o filosofii kultury, náboženství a hermetismu byly uveřejňovány

i v  zahraničních časopisech a v roce 1910 byl dokonce poctěn čestným

doktorátem na pařížské vysoké škole hermetických věd (École superieure libre

des sciences hermétiques de Paris).

Později vyšlo i v češtině několik knih, jejichž byl autorem: Praktická telepathie

(1921), Okkultismus (1922), Psychický pokus. Automatismy (1922), Mantika.

Hadačství (1923). Z nich i dalších děl pozdějšího období můžeme vidět, jaký

prodělal M. Maixner duchovní vývoj. I když byl velkým znalcem hermetismu,

nejednalo se o žádné kompiláty teoretických poznatků, ale o texty psané na

základě vlastní zkušenosti, ve kterých se nebojí před některými naukami a

praktikami varovat a vysvětlovat, v čem mohou být škodlivé, a označit je za

černou magii, či odhalovat povrchnost některých okultních spolků. Tak

můžeme např. z jeho pera číst i kritiku theosofie, „která přes to, že přijala celý

tisíceronásobný indický Olymp duchů a dévů, přece pochopila všechnu

náboženskou filosofii Indie, ano i sám ryze duchovní Budhismus(!) čistě

mechanisticky... Celý tento názor je pouze mysticky natřeným a okkulticky

vyšperkovaným materialismem zevního dění s výzdobou nepochopených

tajemností“.

Není divu, že časem ze všech podobných společností vystoupil. Velký znalec

historie českého hermetismu M. Nakonečný to charakterizuje následovně:

„Četné spory s okultisty mu vyneslo jeho nekritické slavjanofilství, jeho vášnivý

odpor ke svobodnému zednářství... Spory, které vedl zcela nekompromisně, ho

nakonec vedly k tomu, že se zcela stáhl do soukromí.“.

Pokud bychom chtěli nějak charakterizovat duchovní nauku, u které ke konci

života setrvával, mohli bychom ji zřejmě nazvat esoterním křesťanstvím („Jak

velmi lidé zapomněli na svrchované naučení Toho, jenž věčnost i časnost

obsáhl a spojil a jenž lidem ustanovil jedinou modlitbu, Otčenáš! Ten „Otčenáš“,

ve kterém voláme k Otci, jenž je na nebesích, nade všemi našimi představami,

nikoli aby nás vzal k sobě pryč ze země, ale právě naopak, aby k nám sem dolů

přišlo království jeho a aby vůle jeho byla konána a uskutečněna právě tak

svrchovaně a dokonale zde na zemi jako na nebesích!“), a jeho samotného jako

pravého okultistu, neboť okultismus mu byl „prastarou, jako svět starou a

věčně nezměnitelnou, v pravdě „katolickou“ – všeobecně platnou naukou

vlastní všem velkým náboženstvím v jejich původní, vnitřní čistotě a všem

opravdu velkým lidem: naukou o vznešenosti všehomíra, zjevném to

uskutečnění nevyschlého Božského Zdroje, o svatosti přírody, zevního to

uskutečňovacího dějiště tvůrčí činnosti boží, a o božskosti úkolu člověka...“.

Podle policejní zprávy (1919) hovořil M. Maixner česky, německy, anglicky

a francouzsky, jeho vnučka si ale vzpomíná, že ovládal devět jazyků, včetně

latiny a řečtiny. Tuto svoji jazykovou výbavu mohl uplatnit nejen při studiu

zahraniční okultní literatury, ale 5)především ve svých překladech, které

vycházely časopisecky i knižně již od roku 1907 (možná i dříve). Intenzivně se

pak překládání věnoval od roku 1925 po propuštění ze státních služeb.

Jeho překlady okultní literatury byly již zmíněny výše. Vedle detektivek (Edgar

Wallace) překládal především dobrodružné romány (Robinson Crusoe,

Kiplingovy Knihy džunglí, díla J. Londona, B. Harta, životopis Buffalo Billa

od Helene Wetmore atd.)

Zmíněna by měla být i jeho činnost redaktorská. U Sborníku pro filosofii,

mystiku a okultismus nevíme, zda byl členem redakce nebo jen

spolupracovníkem, protože redakční rada nebyla v tiráži uvedena.

O deset let později, pravděpodobně v době, kdy už se jeho představy příliš

rozcházely s ostatními vydavateli duchovně orientovaných časopisů, začíná

sám vydávat i redigovat časopis Kosmické rozhledy, kterého ale vyšla jen tři

čísla prvního ročníku mezi listopadem 1907 a únorem 1908. Časopis na celkem

144 stranách obsahuje dlouhé články – duchovně-filosofické úvahy, kde

nepodepsaným autorem všech původních textů bude asi Maixner, pár článků je

přejato ze zahraničí. Když se do textů začteme, objevuje se před námi řada

spřízněných myšlenek. V druhém čísle je např. článek „Pěstujme krásu!“,

apelující, že bychom měli mít krásné myšlenky, řeč i činy... (srovnej Setonovu

zásadu „Malebnost ve všem!“). Nebo líčení ústřední myšlenky časopisu v č. 3:

„...Kosmická Filosofie není Novou Myšlénkou, jako vůbec není ničím novým a

zvláštním vůbec. Čtyři elementární hlediska, z nichž lidstvo na život hledělo:

Bůh, Příroda, Jedinečný člověk a Absolutno jsou pro ducha hledajícího jako

čtyři kouty uvnitř pyramidy, do nichž se v panující tam tmě střídavě zabíhá,

aby žádným směrem nemohl dále. Pozorovateli zevnímu jsou to čtyři pilíře bytí

i chápání. Emerson nalezl střed uprostřed kříže těmito rohy vytvořeného

a ukončil lidské běhání v kruhu. Proud Trineův a Nová myšlénka představují

a obě úhlopříčky, ramena kříže, spojující pojmy Bůh, Příroda a Jedinec,

protínající se v Člověku. Pravá tradice člověčenstva, tj.: nepřetržitě se vyvíjející

a vzrůstající poznání lidstva, představuje vzestupný vrchol pyramidy.

A Kosmická Filosofie? Ta představuje celou pyramidu, obsahujíc za

neodloučitelné součástky a složky všechny elementy zprvu uvedené. Vynechte

kterýkoli díl, a budova se Vám sřítí...“. Srovnej se Setonovým zákonem

čtyřnásobného ohně a jeho myšlenkou, že správný člověk musí stát jako židle

na čtyřech nohách (čili rozvíjet se cestou krásy, pravdy, síly a lásky), jinak

začne pokulhávat. Bylo to 5 let před tím, než se M. Maixner o Setonovi

dozvěděl, ale není divu, že mu pak jeho myšlenky připadaly jako velmi blízké.

V prosinci 1918 se stal M. Maixner zodpovědným redaktorem a vydavatelem

nového časopisu BRATRSTVÍ (List československé milice), který pro vojáky

i veřejnost začalo vydávat ministerstvo národní obrany. M. Maixner nebyl jen

redaktorem, ale i autorem řady článků. Tuto funkci vykonává do června 1919,

pak z redakce odchází. Možná byl spíše „odejit“, protože jeho články i celé

zaměření listu bylo příliš idealistické (viz např. „Desatero československého

člověka“) než byl záměr a potřeba armády.

Počátkem 20. let pak M. Maixner spolu s E. Haunerem také řídili známou edici

Sfinx nakladatele Jandy, ve které vyšla řada významných děl duchovní

literatury. Jedním z mnoha byly i Zázraky a mysticism v staré i nové době

Frederika van Eedena v překladu M. Seiferta (1922), což svědčí o tom,

že Maixnerovým odchodem z Dětí Svobody nebyl kontakt se Seifertem zcela

přetržen.

M. Maixner se postupně stahoval z okruhu různých duchovních společností.

To ale neznamenalo, že by se stahoval ze společnosti jako takové a nejevil

o ni zájem. Naopak. Vnímal její stav, který mu nebyl lhostejný, a proto se začal

politicky angažovat. Pravděpodobně již před první světovou válkou vstoupil do

České strany národně sociální (předsedou byl Václav Klofáč) a zřejmě se i

podílel se na formulování jejího programu, každopádně patřil k aktivnějším

členům. Když se po vzniku republiky (1918) stal prvním čs. ministrem národní

obrany právě V. Klofáč, povolal M. Maixnera do „služby vlasti“. Ten nejprve od

prosince redigoval armádní list Bratrství a pak od dubna 1919 se stal přímo

zaměstnancem ministerstva národní obrany (MNO) ve funkci „tajemníka“.

O jeho aktivitách v této funkci mnoho nevíme, protože osobní spis z MNO se

nedochoval. V listopadu 1920 byl např. sekretářem delegace Družiny čs.

legionářů na „mezispojeneckém sjezdu bývalých bojovníků světové války“

ve Francii. Víme ale určitě, kdy jeho zaměstnanecká služba vlasti skončila:

výměrem MNO ze dne 20. 4. 1925 byl dán (v 52 letech!) do trvalé výslužby

a bylo mu přiznáno „odpočivné“. Respektive bylo mu to doporučeno „ze

zdravotních důvodů“ (i když skutečné důvody byly jiné) a jemu a nezbývalo

než tuto „nabídku“ přijmout. Jaké byly ty skutečné důvody? Zřejmě to byla

především jeho nepohodlnost a neústupnost.

Neváhal veřejně kritizovat každého, u koho viděl, že nejedná ve prospěch celku

(národa), ale že sobecky upřednostňuje buď vlastní, nebo nějaký úzký

skupinový zájem. A kritice neunikl ani prezident T. G. Masaryk a jeho „hradní

politika“. Maixnerova angažovanost v národně a pravicově orientované

Družině čs. legionářů (což byla jedna ze dvou legionářských organizací známá

právě svou kritikou Hradu) mu již v letech 1919 -19 20 vynesla několik

domovních prohlídek, krátkých zatčení a obvinění ze „zločinu velezrady,

uražení Veličenstva a údův domu císařského a rušení veřejného pokoje“

(tehdy ještě platil rakouský trestní zákoník, ale veličenstvem už nebyl císař,

ale prezident).

M. Maixner byl přesvědčený národovec, byť ho později nazývali nacionalistou

či v komunistickém tisku dokonce fašistou, ale to je nedorozumění, resp.

falešná „nálepka“. Protože „český nacionalismus té doby (počátek 20. let)

můžeme chápat jako hnutí obranné, nikoliv expanzivní a jako projev prostého

upřímného vlastenectví, prosazujícího elementární národní zájmy ve vlasti

se silnými a agresivními národnostními menšinami, které usilovaly o odtržení

území, které jako většiny obývaly, od státu, a tím i o jeho rozbití. Teprve

později mnozí přední čeští intelektuálové, internacionalisté a kosmopolité dali

tomu angažovanému, obrannému vlastenectví pejorativní punc a veřejně tímto

nacionalismem opovrhovali...“.

Nucený odchod z MNO jeho názory nijak neotřásl a dál se snažil hájit národní

zájmy a poukazovat na veřejné i skryté nešvary a jejich příčiny. Za radikální

epilog jeho veřejného působení můžeme označit jeho poslední knihu z roku

1934: Na rozhraní věků. Základy, povaha a smysl – růst a zhroucení „moderní

doby“ – cíle a základ rodícího se zítřku. Knihu vydal anonymně, resp. pod

zvláštním piktogramem, ale podle ohlasů v tisku bylo veřejným tajemstvím,

kdo je autorem. Mimo jiné proto, že knihu vydal vlastním nákladem jeho syn

Miloš Maixner ml.

Čteme-li jeho kritiku „modernismu, jeho rozvoje, vlády a úpadku“, překvapí

nás, jak aktuální je to dílo i dnes. Protože i dnes si mnozí politikové pletou

službu lidem s osobním byznysem a za smysl života se považují věci, které

nečiní lidi šťastnými... „Dnes již pochopil kde kdo, že je nutno opustiti cesty

a methody dosavadního tzv. moderního života, naprosto nesoustavného a

neorganického, který místo, aby budoval, organizoval a tvořil, jenom boří,

rozkládá a kupí. Nemá-li se ze života státi hromada štěrku, že je nutno

nastoupiti cesty obnovy a záchovy – a ochrany. ... pochopila veřejnost velmi

rychle, že krise není toliko hospodářská, ale že se dotýká vpravdě všech oborů

a způsobů lidské činnosti,  ba všeho života vůbec. A pochopila i to, že její

příčiny nejsou jenom důsledkem některých ohromivých událostí (války kupř.)

nebo některých omylů a chyb  hospodářských nebo snad jen nějakých omylů

praktického vedení a taktiky, ale že příčiny vězí mnohem hlouběji. Že vězí

v samém mravním základě dobových názorů a že je nutno přikročit

k přeměně celého zaměření životního. Že chyba je v samých základech

dnešních poměrů, v samém směru a smyslu dnešního snažení – nejen

veřejného. ...Zkrátka že základní a hlavní chyba vězí v chybném  mravním

základu doby.“

Odkaz M. Maixnera lze nahlížet z mnoha rovin, korespondujících s jeho

mnohostrannými aktivitami. Omezíme-li se na jeho vklad českému

woodcraftu, můžeme za klíčové impulsy pro jeho počátky označit tyto:

• důraz na národní ráz hnutí a jeho mravní stránku,
• důraz na praktickou stránku („myslící ruku“), kterou nebyl schopen málo praktický M. Seifert plně realizovat, důležitý duchovní impuls hnutí.

Ne že by se M. Seifert před setkáním s M. Maixnerem o duchovní věci

nezajímal, ale znalosti a rozhled staršího kolegy mu v tomto směru musely

imponovat. Už proto, že zatímco Seifert zůstává po celý život věčným

duchovním hledačem, Maixner učinil na své duchovní cestě značný pokrok.

Překvapí nás některé společné rysy jejich osudu, dané silami Zvěrokruhu

– oba tvrdohlaví kozorozi, kteří nesnášeli nespravedlnost, a veškeré konání

se jim prolínalo s etikou, šli neúnavně za svým ideálem, což jednomu vyneslo

předčasné penzionování ve dvaapadesáti letech, druhému dokonce již ve

čtyřiceti šesti.

Dochovaly se (zřejmě) jen dvě fotografie Miloše Maixnera: jedna byla svatební

nebo krátce po svatbě, druhá z žádosti o cestovní pas. Oběma se asi nemohl

vyhnout, ale je o něm známo, že se nerad fotografoval, protože říkal, že lidé

by druhého člověka měli mít v srdci, ne před očima. Dochoval se však jeho

malířský autoportrét, může mu na něm být tak okolo čtyřiceti let čili byl

malován více než 20 let před smrtí. Obraz je nicméně záměrně a symbolicky

nedokončen, protože nám má připomínat, že ať se snažíme v životě sebevíce,

když odcházíme z tohoto světa, nemáme nikdy hotovo...

/†Praha/