†28. 10. 1968 Vladimír Antušek – Vladěk – Antú

– woodcrafter – kmen Záře a Synové

Luny;

od roku 1923 členem Kmene Synové Luny v Benešově. Kmen založili spolu

s Josefem Kozákem, Antonínem Škvorem, Janem Pecků, později přistoupili

Václav Čedík, Václav Brejška a Václav Kraus.

Po roce 1926, když kmen osobně navštívil P. Koudela a v mnohém uvedl na

správnou cestu, uspořádali nábor nových členů propagační výstavkou svých

prací a jinými doklady ze svého života ve výloze obchodu, vzrostl jejich

počet na 24 členů. Začali si říkat Antares - Kmen Antarův, podle svého

náčelníka V. Čedíka - Antara. Kmen odešel s P. Koudelou z LLM, a podílel

se na založení ISAW; publicista a ilustrátor v časopisu Slunce (ISAW, 1928);

Narodil se v Mračské (nyní Antuškově) ulici v Benešově, kde v podstatě

prožil celý svůj život. Jeho otec, benešovský kamnář a hrnčíř, jenž občas

chodil čistit kamna i na konopišťský zámek, živil pět potomků, a tak malý

Vladěk pomáhal u hrnčířského kruhu a zde je možno při vypalování

hliněných zvířátek spatřit první známky jeho uměleckého nadání.

Přestože otec nebyl nikterak bohatý, umožnil mu studium na benešovském

reálném gymnáziu, ze kterého odešel se čtyřkou z výtvarné výchovy, jakožto

oceněním ne jeho výtvarného talentu, ale v očích profesorů impertinence za

jeho zdařilé karikatury jich samých. Úspěšně složil přijímací zkoušky na

pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kterou také úspěšně vystudoval pod

vedením vynikajícího malíře a grafika, profesora Vratislava Hugo Brunnera.

Již během studií se stal členem uměleckého sdružení Devětsil, v němž se sešlo

mnoho tehdejších mladých avantgardních umělců. Spřátelil se zde se

spoustou osobností, například básníky J. Wolkerem, V. Nezvalem či režiséry

J. Honzlem (Osvobozené divadlo), J. Frejkou a dalšími.

Na svá studia si přivydělával jako kreslíř plakátů, kulisák a nebál se ani jiné

manuální práce.

Po absolvování UMPRUM podnikl celou řadu studijních cest do Německa,

Řecka, Jugoslávie, Podkarpatské Rusi, Itálie a v neposlední řadě do Francie,

kde se seznámil se svým celoživotním přítelem, malířem Otokarem Kubínem

(Othon Coubine).

Svou první výstavu zrealizoval v roce 1923 v Praze po svém návratu z Itálie

a bylo na ní možno vidět jeho sépiové a pastelové kresby.

Následovala výstava kreseb a temper z Podkarpatské Rusi, která proběhla

v roce 1927 v Bratislavě a další výstavy v Benešově v roce 1932 a 1936.

V roce 1928 spolupracoval na mozaikové výzdobě hrobky rodiny Sochorů

ve Dvoře Králové podle návrhu profesora Františka Kysely. Další spolupráce

probíhala v muzeu v Hradci Králové dle kartónu profesora J. Preislera

a v roce 1930 spolupracoval na mozaikové výzdobě v katedrále sv. Víta na

Hradčanech. Nezmínit nelze ani jím vytvořenou mozaiku na Staroměstské

radnici dle fresek Mikoláše Alše.

Do roku 1938 spadá jeho spolupráce na výzdobě československého

historického pavilonu pro světovou výstavu v Americe a současně i na

mozaice ve dvoraně zemské banky a na mozaikách ve Vatikánu a Itálii.

V roce 1939 získal cenu Melantricha za nejlepší ilustraci.

Dalším z příkladů jeho ilustrátorské práce byla mimo jiné kniha Švýcarský

Robinson z roku 1947.

Benešovskou krajinou se zabýval od roku 1928, kdy ji poprvé představil na

své výstavě, po které následovaly další s touto tématikou v letech 1936,

1937, 1949, 1951 a 1957. Pro obyvatele Benešova a Benešovska jsou

nejzajímavější jeho pohledy na zmizelý Benešov, jako například Masarykovo

náměstí, Pod brankou, Pohled na piaristický klášter, na Karlov a další.

Vystavoval také na členských výstavách SVU Aleš v Brně a Praze. Své kresby,

ilustrace a grafiku vystavoval v roce 1948 společně s Ladislavem Šímou.

Český fond výtvarných umění uspořádal v roce 1955 jeho soubornou

výstavu, jež proběhla v Praze a ve Zlíně.

Za druhé světové války byl vedoucím jedné z ilegálních organizací KSČ na

Benešověsku.

Po druhé světové válce se stal vedoucím výtvarného oboru na ministerstvu

informací, kde působil až do roku 1959, kdy těžce onemocněl a odešel do

penze.

Ani tehdy nezahálel a věnoval se malování a zejména výchově dětí, pro které

založil několik výtvarných kroužků, v nichž je za asistence profesora

Chmelíka a grafika Hejtmánka vyučoval rozmanitým kreslířským

a grafickým technikám, zejména umění linorytu. Rok před svou smrtí

vytvořil s dětmi mozaiku na obřadní síni v Benešově.

Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie, Středočeské galerie,

ve sbírkách ministerstev, státních úřadů i v mnoha soukromých.

/†Benešov u Prahy/