*15. 11. 1916 Jiří Těšitel – Dědek

– před 2. světovou válkou vynikající atlet – desetibojař,

za války ligový volejbalista SK Zaměstnanci města Prahy, po válce jeden

z prvních reprezentantů ČSR, hráč Sokola Vysočany a hrající trenér ligového

Dynama Slavia Praha. Není ověřené, ale pravděpodobné, že se narodil

v Praze.

Jeho sportovní a volejbalové začátky byly spojeny se Sokolem a DTJ Praha 1,

v obou případech se sportovišti na pražské Štvanici. Za Protektorátu Čechy-

Morava byl smečařskou oporou SK Zaměstnanců města Prahy, kteří patřili za

války k nejlepším celkům české zemské ligy a v roce 1942 skončili ve finále

protektorátního mistrovství třetí za Viktorií Plzeň a pražským SK Philips.

V této době byl také členem výběru Čech při tradičních utkáních Čechy-

Morava a po válce oblékal krátce i reprezentační dres ČSR při mezistátních

zápasech doma i za hranicemi (v Bulharsku, Polsku, Rumunsku). V letech

1945-46 hrál za Sokol Karlovy Vary, kam byl pravděpodobně vyslán jako

státní správce či dozor při poválečném osídlování Sudet. V roce 1947 byl

na soupisce obnoveného Sokola Vysočany, kterému v tomto roce pomohl

vybojovat titul Přeborníka ČOS. Po sloučení Sokola Vysočany s dalším

ligovým celkem z nedalekého Proseku v roce 1949 a příchodu mladších hráčů

přešel v roli hrajícího trenéra do ligového Dynama Slavie Praha. Po ustavení

I. celostátní ligy v roce 1955 a sestupu vysočanských volejbalistů (již

Spartaku ČKD Stalingrad) přišel v roce 1956 posílit tento celek ve II. lize.

Po zániku volejbalového oddílu v TJ ČKD po jejím sloučení s TJ Bohemians ve

druhé polovině 60. let odešel se svými spoluhráči na holešovické Maniny do

Slavoje Praha 7, se kterým pak hrál řadu let 1. a 2. třídu pražského přeboru.

Celý život stále hrál na osadních turnajích. Volejbalem byl doslova posedlý a

v sezoně (tehdy na antuce od konce dubna do začátku listopadu) si bez něj

nedokázal představit jediný týden bez dvou až tří odpoledních akcí, a jediný

víkend bez turnaje. V 70. letech se proslavil poznámkou, že už se nemůže

dočkat důchodového věku, aby mohl trénovat dvoufázově. Když se po

dosažení této mety stal členem Komise masového rozvoje volejbalu a později

Komise společenského významu Českého volejbalového svazu., vzal si na

starosti agendu turnajových kalendářů a škodolibí kamarádi tvrdili, že

jenom proto, aby žádný z turnajů nepropásl.

Přezdívku Dědek si vysloužil na libeňském Starém Ostrově, kde v 50. letech

hrál nejvyšší soutěž za Dynamo Slavii Praha.

Nejen pro svůj pokročilý věk, ale i díky pečlivě zastřiženému knírku a tichému

sípavému hlasu, svědčícímu o nemocných hlasivkách. Byl sportovcem tělem i

duší, nekouřil, nepil alkohol. Všichni, kdož s ním na libeňském ostrově hrávali

ligu, dodnes s úsměvem vzpomínají na oddechové časy, při kterých mu jeho

paní podávala k osvěžení bandasku s vychlazeným mlékem. A po zápase

v místním kiosku namísto tradičního piva s ostatními popíjel limonádu. Na

hřišti i mimo něj byl po celý život gentlemanem a nikdy jsem jej neviděl, že by

měl konflikt se spoluhráči, soupeři, rozhodčími či diváky. Byl mimořádně

otužilý, přes zimu chodil jen v košili „rozhalence“ pod sakem nebo lehkou

bundičkou, a v sezoně, pokud se nejednalo o mistrák, hrál zásadně jen

v trenkách a bos. Jistě i zásluhou těchto zásad a zvyků se dožil 82 let a ještě

v polovině 90. let jej bylo možné pravidelně potkávat na Štvanici, kam si

chodil zahrát s partou o jednu až dvě generace mladších nadšenců a kde

dával dohromady družstvo pro oblíbené veteránské turnaje v Dřevěnici,

Radčicích aj. Nejen v dobách své největší slávy, ale ještě po padesátce byl

obávaným smečařem - zabijákem, který se rozbíhal k síti zdaleka za

postranní lajnou a do výskoku odrážel z jedné nohy.